Synergické okénko

Polovinu aktivního života jsem pracoval v těžké chemii a energetice a v Přerově sledoval kromě technicky a odborně zdatných chemiků i špičkové strojaře a optiky. Navíc jsem měl v životě to štěstí, že jsem se v 60tých letech na své alma mater VŠCHT v Praze setkal s americkými praktiky a kantory, kteří mi umožnili, byť s ohledem na rok 1968 je na krátkou dobu, pochopit propojení průmyslu s investicemi. Tedy mám na mysli pravé investování, žádnou socialistickou investiční výstavbu.

Díky odborné přípravě i dlouholeté praxi v české chemii a energetice mám o průmyslu a jeho postavení v Česku docela dobrou představu. Proto jsem v minulosti s velkou nelibostí poslouchal moudré řeči o spanilých jízdách, tedy spíš letech mnohých českých rychlokvašených podnikatelů se stejně rychlokvašenými politiky do vyspělého světa, jejichž výsledkem byla výstavba montoven, které byly vydávány za skvělý výsledek budování kapitalismu v Česku. Se steskem jak odcházeli do důchodu a často i ze života mí kolegové a přátelé jsem pak sledoval, jak s nimi odcházejí i poslední zlaté české ručičky.

Nejsem však nostalgik, ale praktik. Proto jsem s potěšením, ale i s obavami zaznamenal zprávy o významném množství zásob lithia - z hlediska budoucnosti strategické komodity - v Česku. Vidím v něm, možná na rozdíl od některých rádoby ekologů (chemická výroby může být v dobrých rukách i ekologická!), jednu z posledních příležitostí pro návrat oněch zlatých českých ručiček.

Využijeme možná už jednu z posledních šancí k rozvoji perspektivního dynamického výrobního odvětví, aniž bychom se zase utopili v montážní práci s nízkou přidanou hodnotou? Nebo opět vybudujeme odvětví, ze kterého odplynou do zahraničí zisky a doma jen zůstanou haldy odpadů a odkaliště a naše školství s "akčním" předstihem zavede výuku stavby a údržby plotů okolo nich?

Tweet