Glosy

V devadesátých letech jsme řekli hlasitě A. Učili jsme se být hrdými a sebevědomými. B jsme ale zanedbali. Na co být hrdými, když mnohé dobré z naší minulosti jsme zanedbávali nebo přímo odkopli? Jak být sebevědomými, když nás pořád ovládá malost zakletá do onoho ONI a "o nás bez nás"?

V EU výrazně sílí vliv menších zemí. Česka se to ale bohužel netýká. "Staré dobré časy", kdy se o Evropě rozhodovalo v Berlíně a v Paříži jsou nenávratně pryč. Hlasitě se ozývají Rakousko, Dánsko, Nizozemsko, Švédsko či Finsko a slyšet jsou i další menší státy. Nedávno se volil šéf eurozóny. Čtyři největší země Německo, Francie, Itálie a Španělsko navrhovaly Španělku. Ale vyhrál Ir. Nadia Calviňová doplatila na svůj dřívější výrok o menších zemích, které označila za "velmi malé s velmi malým vlivem". Mýlila se. A zaplatila za to!

Mýlí se všichni, kteří si myslí, že v EU se něco domluví "automaticky", když si to přeje Německo nebo další velké státy. I menší členské státy si dokáží prosadit své. A často to i dělají. Česko však mezi takové státy - a to jsme v EU středně velkou zemí! - bohužel nepatří. Přichází s nápady a logikou, které ostatní členské státy, ani velké, ani malé, nerozumí a proto na ně nikdy nepřistoupí a ani přistoupit nemohou. Politika není jen PR.

Jeden příklad za všechny. Český premiér před posledním summitem EU "razantně" (nebo spíš velkohubě) požadoval, že Česko "musí" z nového rozpočtu EU v rámci podpory chudším zemím dostat stejný díl jako před sedmi lety. Navzdory skutečnosti, že od té doby - díky penězům z EU! - zbohatlo. Na takový požadavek samozřejmě ostatní státy - a opět, ani velké ani malé - přistoupit nemohly. A Česko samozřejmě neuspělo. Podobné to je s českými "vlasteneckými" tanečky okolo eura. Doma, zvlášť před volbami, podobná "taktika" samozřejmě funguje. V EU je ale v lepším případě pro smích a v horším vede i k nepřátelství.

Jiné je například Dánsko. Dánská eurokomisařka Margarethe Vestagerová to vysvětluje zhruba takto: Když my klepeme na něčí dveře, nikdy neříkáme my Dáni máme takový a takový požadavek a chceme, abyste nám vyhověli. Nejdříve zpracujeme podrobnou analýzu a pak nabídneme řešení. "Myslíme si, že tady je problém. Můžeme pomoci?" To je úplně jiný přístup než jak problémy řeší Česko. Dáni neopomenou zdůraznit, že jejich problém je i naším problémem a součástí mnohem širší problematiky, která se v konečných důsledcích týká všech. U nás bychom mluvili o eurohujerství a ještě si mysleli jak jsme vtipní.

Česko je prostě jiné. My chceme, my požadujeme, my, my, my... Možná to zní libě uším "patriotů" a fanouškům, ale je to hodně naivní a hloupý přístup k partnerům. Nejsme schopni, možná dokonce nejsme ani ochotni, si navzájem s dalšími státy pomoci. Nejsme schopni akceptovat priority ostatních a pak se společně dobrat řešení, které bude přijatelné pro všechny. To je ten přežívající "socialistický" přístup jediné a nejchytřejší "strany a vlády", která má vždy pravdu, a kterého jsme se ani po třiceti letech nedokázali zbavit.

Naše vlastní vyřazování z evropské komunity probíhá pozvolna a nepozorovaně. Jsme spokojeni, když vyhandlujeme nějakou tu miliardu navíc na úkor někoho jiného a považujeme to za velký úspěch. "Vybojoval jsem pro Česko nejvíc ze všech států". Nic dalšího nás pak už nezajímá. A když se nám věci prosadit nepodaří, tak za to samozřejmě můžou ONI a démonizovaný a mýtický Brusel se vždy fungujícím dovětkem "o nás bez nás".

Když se v polovině devadesátých let obnovovala pražská burza, bylo to doprovázeno slovy "máme na burze téměř stejný počet akcií jako je na americké burze". Pomiňme kvalitu listovaných akcií, i tak to ale bylo vychloubačné a ne zrovna korektní tvrzení. Později se potvrdilo, když v "privatizačním provozu či spíš chaosu" drtivá většina emisí z tuzemského akciového trhu zmizela. Padly v duchu dnes už klasického "všichni tady kradou" do rukou šibalů, kteří ctí jediné pravidlo: já, já, já, jenom já. Privatizovat zisky, znárodňovat ztráty.

Na tuzemském akciovém trhu je sice málo, ale pořád ještě dost kvalitních akcií. Místo abychom EU i světu nabídli kvalitní akciový trh, investory kvůli dividendám donedávna lákal, potápíme ho do bezvýznamnosti. Může za to, samozřejmě kdo jiný, zlý Brusel? Ne. Můžeme si za to sami. Už proto, že my sami jsme součástí onoho mystického Bruselu. Ne mystičtí ONI, či "o nás bez nás".

Místo skutečného investování nabízíme jen jakýsi dopis Ježíškovi, seznam všeho co bychom chtěli, který však ani neumíme doplnit, jak říkají Dáni, podrobnou analýzou Co by akce přinesla, kdy, za kolik a za jak dlouho se investované peníze vrátí? Navíc to dobré co ještě na tuzemském akciovém trhu českého zůstává, ČEZ, utopíme v nesmyslných a ničím nepodložených dluzích a co z něj bude ještě vydělávat zprivatizuje nějaký (všeho) "schopný podnikatel".

I proto nás na domácím akciovém trhu čekají stále "divočejší a divočejší" spekulace. V nejbližší době však ještě bude trh dál ovlivňovat prázdninový okurkový mód a později firemní výsledky 2Q 2020. Držme se okurkového módu a firemních výsledků zatím i my.
 

Tweet