Glosy

Vznešenými slovy si dnes připomínáme českou existenci. Jací jsme? Na čem stavíme? Je to správné? Boj za naši svobodu nikdy nebyl a pořád není až tak pevný, jak bychom si přáli, Nedávno jsme si připomínali 400leté výročí bitvy na Bílé hoře. Tam to všechno začalo? Možná ono jsme malí, nemáme sílu nic ovlivnit vzniklo právě tam! Že to nesouvisí s akciovým trhem? Ale souvisí.

Nedůvěra v nás samé má možná minimálně právě ony 400leté kořeny. Tenkrát vznikla legenda o naší nejslavnější prohře. Zatímco jiné národy se obracejí v těžkých dobách ke své slavné historii a slavným vítězstvím, my hledáme oporu ve "slavných" prohrách. Má to ve svých důsledcích i hluboké negativní morální dopady. Viz osud legendárního velitele moravského, tedy poraženého, pluku evangelíka Jindřicha Šlika.

Jindřich Šlik řež na Bílé hoře u obory Hvězda přežil a padl do zajetí. Brzy konvertoval ke katolictví a začal dělat kariéru v císařském, tedy vlastně nepřátelském, vojsku. Dotáhl to až na hodnost polního maršála a svůj život dožil ve význačné funkci předsedy Dvorské válečné rady. Jako by svým chováním předznamenal dalších 400 let české historie. Od té doby jsme tací, jací jsme?

Prohra vojsk českých stavů s císařskými vojsky vedla k pečlivě udržovanému národnímu traumatu, kterému se podařilo proměnit ujařmení v důvod oslavování. Podle slov historičky Marie Koldinské, bělohorský mýtus upevnil "sklon k dějinnému alibismu a ke schvalování viny za naše porážky na jiné". Viz všechny naše slavné prohry v minulosti - Bitva u Lipan, Bitva na Bílé hoře, Sedláci u Chlumce až po novodobé Mnichov, Srpen 1968 a "ukradený" Listopad 1989.

Pokusme se vnímat datum 11. listopad a vlastně i celý letošní rok 2020, navzdory covidu-19, po 400 letech konečně jako signál k pozitivnímu přístupu k českým dějinám. Máme se čím chlubit. Jedno "novější" jméno, po všech těch Karlech IV, aniž bychom se chtěli dotknout jejich významu, za všechny - Jan Ámos Komenský. Pořád nám má co říci i ve 21. století.

Nestrkejme pořád hlavu do písku "politika mne nezajímá, jsem na ni příliš malý pán". Problémy a sváry s historií nemáme jen my. Podívejme se na současné USA. Exprezident Barack Obama ve své knize Země zaslíbená, která právě vychází mimo jiné píše: "Už jen moje přítomnost v Bílém domě jako by spustila hlubokou paniku, pocit, že přirozený řád věcí byl narušen, Donald Trump to dobře chápal, když začal šířit tvrzení, že jsem se nenarodil v USA a tudíž jsem nelegitimní prezident." Obama je přesvědčen, že jeho barva pleti měla velký podíl na tom, že ho v roce 2016 vystřídal ve funkci právě Donald Trump.

Ani USA nejsou ze zajetí historie, stejně jako my, venku. Důkazem je Trumpovo "odcházení". A co víc, jsou na tom svým způsobem ještě hůř než my v Česku. Ukazuje se, že onen po Obamovi zvolený "bílý muž"  je nakonec při svém odcházení  morálně slabší než "ten černoch".  Donald Trump je posedlý jen a jen výsledkem voleb a svou prohrou. Neřeší nic jiného a důležitějšího. Ani covid, ani předání moci. Za to mohou Američané brzy hodně tvrdě zaplatit. Takové americké nikdy, nikdy, nikdy. To známe i v Česku, že?

I když se polévka, která se právě ve světě vaří, viz o víkendu schválená asijsko-pacifická dohoda o volném obchodu o níž jsme již informovali, nebude jíst tak horká, jak se uvaří, může nadělat hodně škody. Ať se nám to líbí nebo ne problém nakonec stejně vyřeší až kapitálové trhy; tok peněz z míst, kde je jich nadbytek do míst, na kterých chybí. Tedy akcie a akciové trhy. Leccos naznačuje poslední akciový růst. Také růst tuzemského akciového trhu stojí za pozornost! Jemu se však v dnešní sváteční den věnovat nebudeme. Ještě si ho v příštích týdnech užijeme dost a dost.
 

Tweet